Sedm let zpátky…

Chystám se s dětmi ven. Čtyřletý se  nenechá obléci, protože chce jít v tričku a bosý. Botky letí do sněhu. Jdu pro ně a zkouším se domluvit. Nakonec si nechá boty nasadit, ale bundu nechce. Vystrkuji ho na terasu, ať si to ještě rozmyslí.

Jeho roční bratříček ječí a válí se po zemi. Uf, oblékám ho, beru nosítko, starší syn konečně souhlasí s bundou. Rychle i přes sebe přehodím bundu, čepici a jdu se obout. Moc to nejde, chlapeček v nosítku se vzteká a já se nad tkaničkami začínám potit. Napůl vedrem, napůl vzteky.

Beru batoh a zjišťuji, že vlastně nemám svačinu. Běhám po domě a přehrabuji spíž, ale nic vhodného nenacházím. Hele, rohlíky a jablko!  Na pití si nevzpomenu.

Starší chlapeček si mezitím nasypal do bot hromadu sněhu, který nabíral svou čepicí. Zuřím a jdu pro druhou čepici, kterou ale nikde nemůžu najít. Tuším, že skončila mokrá v nevybaleném batohu ze včerejší školky. Hurá, není mokrá! Čepice naštěstí vyřešena. Super, můžeme jít! Konečně!

Ale mně už se ani nikam nechce

Pochodujeme k lesu, otráveně táhnu boby do kopce. Záhy zjišťuji, že rukavice, po kterých jsem v rychlosti chňapla, se na sníh nehodí. Začínají mi mrznout prsty. Batolátko spokojeně kouká z nosítka, má rádo akci a pohyb. Já už tak spokojená nejsem, ke zmrzlým prstům se rychle přidává i lezavý vítr, který mi fouká na nohy. No jo, jdu jen v teplákách, aha! Po chvíli venku už mám všeho po krk.

 

Starší syn chce, abych ho tahala na bobech do kopce a vzteká se, že já nechci. Mladší chce jezdit taky, ale všichni se do bobů nevejdeme. Řve a vymýšlí si kojení, ale já mám dnes dlouhý rolák a donaha se tu svlékat přece nebudu.

Vytahuji svačinku, což nám na chvilku zvedne náladu, ale pak přijde požadavek na pití.
“To nemám, napiješ se doma.”
“Ale já chci teď!!!”
Dobrá, naposledy sjedeme kopec a půjdeme tedy domů.

Menší bratříček sveřepě trvá na tom, že půjde po svých. Ve sněhu ještě neumí chodit, pořád zakopává a zahazuje pracně natažené rukavičky. Ječí, že mám z ruček odstranit sníh, ale rukavičky si už nasadit nenechá. Starší se znovu domáhá pitíčka hlasitým křikem.

Tak, a teď toho mám akorát tak dost!

Beru řvoucí batole do náručí, naštvaně táhnu batoh, boby a staršího chlapečka a jdeme.

Konečně doma. Než postavím mladšího a sundám mu botičky, jeho velký bratříček vbíhá obutý dovnitř a s chutí oběhne celý dům dokola. Všude mokro a bahno. Svlékám kluky a sebe, vytírám bláto, přebaluji a kojím, do toho rozmrazuji malé ručičky.

Rozvěšuji promočené oblečení a nikde nenacházím druhou rukavici staršího z kluků.
“Kde máš druhou rukavici?”
“Na louce, ona mi spadla.”
“Aha, a tys ji tam nechal?”
“Jo, já ji nechci.”

Vzteky vidím rudě a zmocňuje se mě zoufalství. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala! 

Odrazit se ode dna

A pak mi to zčistajasna došlo. Že nemusím čekat a modlit se, aby děti vyrostly a konečně se s nimi něco dalo podnikat. Nemusím se smířit s tím, že kamkoliv se vypravíme, přípravy zaberou půl dne, sežerou všechnu mou energii a nakonec jsou stejně všichni naštvaní.

Změna může začít právě teď a již zítřejší výlet může vypadat úplně jinak!

Prostě si to budu muset lépe zorganizovat. Pustila jsem se do toho. Prošla jsem přípravy a vybavení na výlet krok za krokem a zaměřila jsem konečně pozornost i k maličkostem. Ke všem těm přízemním věcem, kterým jsem do té doby nevěnovala kloudnou myšlenku. Bylo jich docela dost a rozdíl byl vidět okamžitě. 

A jak je to teď?

Dnes odpoledne vyrážíme na rodinný výlet. Já s mužem a naše čtyři děti. Zimu nemám moc ráda, ale i tak jdeme na čerstvý vzduch se vyvenčit. Pro zpestření a jako cíl dnešní vycházky volíme indiánskou hospodu. Na to kluky vždy nalákáme a i my s mužem tam rádi posedíme. Sněží jen trochu, nefouká.

Využívám klidnější chvilky ( všichni kluci se kočkují o patro výš a holčičku muž odnesl za nimi) a jdu už teď nachystat svačinu do krabiček a teplé pití do termosek. Není to hned, je nás doma šest a objem jídla na cestu je úctyhodný.

Zkontroluji společný batoh, jestli v něm jsou věci na přebalování, náhradní tepláčky pro menší děti a náhradní rukavice. Přihodím dvoje ponožky, které v batohu chybí. Beru mobil a peněženku. A merino triko pro mě, kdyby mi byla zima.

 Nic nebrání hladkému odchodu, až nastane čas.

Po polední pauze vyrážíme. Oblékám ty nejmenší, dva starší to s trochou dohadů o potřebnosti bundy a čepice naštěstí zvládají sami. Nejstarší fasuje batoh s termoskou, malí mají své batůžky s malou sladkou svačinkou, nožíkem a podsedáčkem z kusu karimatky.

Zapínám bundy, přiděluji baťůžky, lenochům pomáhám obout praktické botky na suchý zip. Při nákupu už nic, co má tkaničky, neberu. Z toho jsem dávno vyléčená. Malým dávám rukavice a postupně je posílám k autu, kde je muž usazuje do sedaček.

Čeká nás osm pěších kilometrů lesem, bereme s sebou tedy i nosítko na nejmenší holčičku. Kdybych šla jen s dětmi, vezmu si také kočár, ale dnes nemusím: hlavní nosič jde s námi.

Kolem jen ticho a sníh, kluky slyším někde daleko vpředu. Napadá mě, že kdyby mé staré já z doby, kdy jsme měli děti dvě a ne čtyři, chystalo dnešní výlet, nakonec bychom asi nikam nešli. To bychom se spíš všichni pohádali a možná by došlo i na rozvodové papíry.

Vlastně poprvé si uvědomuji, co jsem se za ty roky plné společných výletů naučila:

  • mít v hlavě seznam věcí na výlet
  • s předstihem věnovat pozornost oblečení a botám
  • mít přehled o tom, kde klíčové vybavení máme
  • myslet na to, jak hladce vypravit sebe i děti
  • chystat chutné svačiny
  • naplánovat trasu výletu tak, aby ji všichni ušli s chutí
  • mít v záloze pár aktivit, které baví děti i dospělé
  • a také říci ne některým nesmyslným požadavkům milovaných dětí

Teď již většina našich výletů probíhá hladce a skvěle si je užíváme.  Ale moc dobře si pamatuji, jaké to bylo dřív. A protože i vám chci pomoci vypravit se na výlet v pohodě a opravdu si ho užít, napsala jsem pro vás e-book Do přírody s dětmi s lehkostí a v pohodě – 6 věcí, které zachrání váš den. Stáhněte si jej zdarma ZDE a ušetřete si práci, nervy a starosti.