Přináším vám pokračování Toskánského deníku – 33 dní, 3000 kilometrů, čtyři děti v autě. Dnes uvidíte, že ne vše je vždy růžové a že dokonalou idylku najdeme jen v prospektech cestovních kanceláří, ale reálném životě  je to jinak:)

D4  Pláž ve Viareggio

Probouzíme se a na obloze vymeteno, takže jedeme na pláž. Mokré stany z Rakouska putují na bambusové tyče pod pergolou, balíme věci a jedeme.

I já už před některými zatáčkami troubím. Po půl hodině sjíždíme k pobřežní nížině a valíme směr Viareggio.

Navigace nestíhá naše tempo, ale i přesto intuitivně míříme na naši pláž. 

Parkovací automat nechápe bankovky a vyžaduje mince, které nemáme. Pochopili jsme, že lze platit i kartou, ale pokyny v italštině, že máme nejdříve vypsat první tři čísla naší espézetky, ty nám musí vysvětlit jeden ochotný německý turista.

Nakonec i my úspěšně platíme (5 euro) a pěknou procházkou skrz pobřežní lesík a rákosí jdeme přímo na pláž. Odhazuji těžké batohy a konečně běžím otestovat vodní tříšť.

Pláž je písčitá, prostorná, lidí docela málo, prostě nádhera. Nikde žádné odpadky ani jiné hnusy. Vlny tak akorát, aby nebyla nuda, za zády září panorama Apuánských Alp. Tohle nevypadá jako Evropa.

Kdo má rád přírodní koupání, tomu tuto pláž mohu jedině doporučit. Jen frekvence černošských prodejců plážových potřeb je trochu nepříjemná.

Nejsou sice výrazně dotěrní a neurvalí jako třeba v Číně nebo v Thajsku, ale každých pět minut jeden přijde a něco nám nabízí.

Na druhou stranu, sluneční brýle se muži moc hodí. A pohled na stometrový vlasec s navázanými draky, vlající v mořském vánku nad pláží, to je prostě krása.

Odpoledne již vyřádění a trošku připečení balíme a míříme domů na Pergolu, jenže cestou se ztratíme. Zhruba dvacet minut se snažíme najít náš vjezd do hor, abychom posléze zjistili, že jsme vlastně jeli správně, ale nějak se to pokazilo:) 

Večer umisťujeme kluky nevýchovně před tablet a s holčičkou na zádech míříme do místního obchůdku dokoupit nějaké drobnosti a mlsy. Cestou potkáváme pojízdnou prodejnu ovoce a zeleniny. Velká dodávka s plachtou, tlampač, bedýnky a starodávná závěsná mosazná váha.

Rukama nohama domlouváme, co chceme a kolik toho chceme. Dozvídáme se, jak se italsky řekne lilek a že nektarinky se řeknou stejně tady i tam. Vážení nákupu probíhá tak, že se všechno vyskládá na hromadu, ta se symbolicky dá na váhu a prodavač od oka požádá o 10 euro. Sem ještě Evropská unie nedosáhla.

Na zítřek ještě nejsme rozhodnutí, co podnikneme. V úvahu připadá vyzkoušet pláž v nejbližším letovisku Forte dei Marmi, protože dnešní pláž ve Viareggio je nádherná, ale příliš daleko na denní ježdění. Druhá varianta je menší výšlap v Apuánských Aplách. Uvidíme ráno.

D5  Do nitra Apuánských Alp

Nakonec se přikloníme k variantě vyjížďky do Apuánských Alp s menším výšlapem a návštěvou zmrzlinárny v městečku Castelnuovo di Garfagnana.

Balení věcí na výlet dnes rozhodně neprobíhá hladce. Nerozumím tomu, proč já mám chystat všechno pro šest lidí, zatímco ostatní se válí na gauči a jsou „unavení“. Nakonec jsme však všichni v autě a jedeme. Víme, že dnes budou panorámata a vyhlídky stát za to.

A skutečně. Míříme do nedaleké vsi Levigliani, kde se nachází muzeum těžby mramoru, jeskyně a důl na rtuť. Jelikož kluci nejeví žádné extra nadšení, projíždíme a pokračujeme snad stovkou serpentin dál do nitra hor. Vysoko nad námi pozorujeme lom na mramor, který ukrojil celý vrchol jednoho výrazného kopce.

Zastavuji auto v jakési krkolomné zatáčce na malém odstavném plácku, abychom si lom alespoň z dálky prohlédli. Kluky to kupodivu docela zaujalo a začali se vyptávat. Po průjezdu kilometrovým tunelem skrz horu (galleria del Cipollaio) se objevuje náš lom z druhé strany.

Po pár stech metrech vedle nenápadného parkovacího plácku vidíme skupinku turistů u rozcestí, zastavujeme tedy a zkoumáme naši historickou mapu.

Víme kde jsme, hurá! Jmenuje se to tu Ponte Merletti. Na rozcestí je jeden cíl vzdálený pouhých 40 minut. Vede k němu trasa č. 129. Super, to by mohlo vyjít. Nazývá se to Campanice a co to je, nevíme.
Jdeme na to.

Cesta je posetá kousky mramoru a to se klukům líbí. Bojím se, že půjdeme nějakým rozpáleným bezlesým úbočím. K mé velké úlevě  po chvilce vstupujeme do lesního údolí s horskou bystřinou, takže horko je snesitelné. Vzduch je svěží, stín příjemný a stoupání mírné.

Přicházíme k mostku originální konstrukce, který vede přes bystřinu, a dáváme si dlouhou přestávku. Kluci se vrhají do potoka, kde hledají ryby a mramor.

„Mami, tady je to skvělé, podívej, červený mramor! A tady bílý, a tady je zlatý kámen! Myslíš, že je to opravdové zlato?“

Vyrážíme dál a ejhle, pěšina se odpoutává od potoka a začíná šplhat v serpentýnách přímo nahoru. S narůstající nadmořskou výškou vzrůstá frekvence mrmlání a stěžování, ale po dvaceti minutách jsme naštěstí v cíli.

Udržované zimostrázové živé ploty, pečlivě zamčený kostelík, místo pro ohniště, piknikové posezení. Zdroj vody je opodál v lese. Co víc si člověk mohl přát? Nikdo tu zjevně nebydlí, ale díky péči místní komunity je místo pěkně udržované.

Campanice se nacházejí ve výšce 1053 m. n. m. A jednou ročně, 26. června, se zde koná procesí a oslava. Stejnou cestou jako my kráčel dokonce i arcibiskup z Pisy, jistě s větší důstojností, než my s dětmi.

V okolí se nachází několik rozbořených kamenných budov, kupodivu dosti rozlehlých. Možná malý klášter? Nad námi ční panorama skal a září toskánské nebe, to by sedělo.

Večer z italštiny překládám, že Campanice jsou jen jedním ze sítě lesních kostelíků, které se v oblasti nacházejí a o které pečují místní obyvatelé.

Pokud vás někdy osud zavane do těchto končin, tuhle horskou vycházku mohu doporučit i s malými dětmi. Celé včetně hraní a svačinek je to tak na tři hodiny. Vezměte si s sebou dostatek vody, svačinu a nosítko. S kočárem ale nepočítejte.

Pokračujeme dál, jedeme do Castelnuovo di Garfagnana. Před námi je dalších 20 kilometrů jízdy horskou pustinou, tentokrát z kopce. Projíždíme opuštěnými končinami, kde se dříve žilo. Zavřené lomy, prázdná restaurace, občas dům, kde se dávno nebydlí. Člověk z toho má divný pocit.

V Castelnuovo Garfagnana potřebujeme doplnit svačinu a hlavně si děláme zálusk na proslulé italské gelato – zmrzlinu. 

Je opravdu vedro a i když bych si ráda v klidu prošla historické centrum s obchůdky a kavárničkami, brzy chápu, že nějaké korzování uličkami je v naší sestavě utopie. Snad příště, až děti vyrostou.

Nacházíme lavičky ve stínu u kostela, ó, díky! A hned vedle je zmrzlinárna, to bych po tom martyriu s parkováním, které máme právě za sebou, fakt nečekala.

Zmrzlina je skvělá, mně vybrali nutellovou. Muž hlásí, že jsme právě zchudli o 6 euro. To není tak špatné. V Globusu dám za zmrzku stejně a kopeček dostanu tak třetinový, oplatek žádný a ani tu růžovou plastovou špachtličku mi nedají.

Cestou zpět zastavujeme u opuštěného lomu na mramor, který jsme si předtím vyhlédli. Zaujalo nás, kolik aut tam parkuje a přišlo nám, že by tam mohlo být něco zajímavého. 

Vcházíme do obrovského amfiteátru z mramoru. Nejstarší potomek i přes jasné povely mizí na skalní římse a objevuje se hned tu a hned tamhle. Muž říká, že ho mám nechat, že kluci prostě mají tuhle potřebu něco si dokázat. Super, ale puberta v deseti přece nezačíná, nebo jo?

Všechno je obrovské a trochu strašidelné. Vidíme, jak se bloky mramoru řezaly a vrtaly, vidíme skalní stupně v několika patrech nad sebou.

Před odjezdem se ještě dva mladší kluci prohrabují hromadou mramoru u cesty a pátrají po něčem fakt vzácném. Spokojeni s úlovky nastupují do vozu a s večerním sluncem v očích míříme domů.

Večerní vaření dnes obstarává sedmileťák s tátou, tagliateli s rajčatovou omáčou jsou vynikající. Odchod do postelí probíhá nedobře, kluci se dožadují odstranění klíšťat, slíbeného a nedodaného melounu, mléka, pohádky…ufff! Kde je nějaký čas pro mě???

D6  Morbidní panenka a Forte dei Marmi

Dnes zkusíme zůstat přes den doma a odpoledne se pojede na pláž. Dopoledne uděláme s menšími kluky obhlídku místního hřbitova, který vypadá dost jinak, než hřbitovy u nás. Kluky ale nejvíc zaujaly bleskurychlé ještěrky, které jsou opravdu všude.

Pokračujeme asi půl kilometru cestou dolů, protože chceme prozkoumat trochu morbidní hlavu panenky na jezu, která nám padla do oka už při první jízdě nahoru. Panenku nacházíme, ale dostat se k ní dá jen pod mostkem a trochu krkolomnou cestou potokem. Potok je plný mramoru a leštěné žuly, což znamená další hodinu geologie.

Čeká na nás také velké praní, jdeme na to. Místo avízované automatické pračky na nás v kamrlíku vykukuje – valcha. Aha.

Vidím těch deset praček, které peru každý týden doma, a říkám si, že ruce má přece každý, a proto jimi může taky trochu hýbat. Rozdělujeme s mužem úkoly a kluci se velmi neochotně pouštějí do drhnutí vlastních svršků.

Na valše to naštěstí nejde tak špatně, pokud nemáte přemrštěné nároky. Na trička, kraťasy a trencle dobrý. Za chvíli je hotovo, prádlo visí a kape.

Kolem 16. hodiny vyrážíme na pláž. Chceme se vyhnout tomu nejhoršímu vedru a ani naše kůže moc netouží po další porci poledního slunce.

Tentokrát chceme něco blíž našemu domku, abychom nemuseli jet tak daleko jako minule. Googluji a nakonec nacházím neurčité zmínky o veřejné pláži ve Forte dei Marmi. Studujeme cestu a jedeme.

Cestou musíme nakoupit, ale nákup se zbytkem osádky čekajícím v autě zkrátka není to pravé ořechové. Nakupuju v rychlosti, půl věcí zapomenu a půl prostě nestihnu najít.

Bez problémů nacházíme pláž zdarma (spiaggia libera/ free beach, jak nás informuje nenápadná cedulka). Parkování je, jak jsme snad správně pochopili, také zdarma. Pláž se nachází v severní části Forte dei Marmi, přímo naproti lunaparku a WWF parku, což nevím, co je. Něco s ochranou přírody.

Na pláži sice nejsou žádné služby, ale moře je přesně stejné, jako jinde. Co jsme ocenili, je několik stanovišť plavčíků. Písek, pozvolný vstup do moře, vlny tak akorát, aby se člověk nebál, ale taky nenudil.

Moře dnes vyplavilo něco, co vypadá jako plstěné kuličky a zřejmě se jedná o nějaké ježky, kteří ale nepíchají.

I když tato pláž  není tak čistá jako pláž ve Viareggio, pořád je více než dostatečná pro každého, komu stačí běžné koupání v jezeře nebo v rybníku. Sem chodí místní.

V naší vesnici Farnocchia se tento víkend konají slavnosti. Je to taková velká pařba u kostela se spoustou jídla. Zatímco já uspávám holčičku, kluci to jdou omrknout a vracejí se domů se vzorky jídla – moje večeře. Zaujala mě cuketa smažená v těstíčku, která se nápadně podobá japonské tempuře. Mňam!

D7 Starobylé město Lucca

Protože počasí moc neláká ke koupání, rozhodujeme, že odpoledne vyrazíme do historického města Lucca, které si nechceme nechat ujít. 

Po menších nejasnostech s parkováním vyrážíme na městské hradby, které vedou kolem celého starého města a dá se po nich chodit či jezdit na kole. Můžete si půjčit kolo nebo kolo pro šest a celé hradby si objet. Dosud mě mrzí, že jsme tak neučinili. Město určitě stojí za návštěvu a na kole je to moc lákavé. 

Bohužel, nálada dvou starších kluků není zrovna nejlepší. Nepomohl ani piknik s muffiny. Ke konci procházky centrem už jich mám dokonale plné zuby.

Nacházíme proslulé oválné náměstí přestavěné z římského amfiteátru a konečně kupujeme zmrzlinu pro všechny. Mají ji moc dobrou, ale nakonec ani ta nepřijde některým jedincům vhod a chtějí jinou!

Přistihuji se, že sním o odkládacím dětském koutku u hlavní brány, kam by rodiče odkládali děti, aby si mohli v klidu a v pohodě vychutnat kouzelnou atmosféru uliček , kaváren a obchůdků. Něco jako odkládací koutek v Ikea. 

Domů se vracíme za tmy, nejhladovější syn bleskurychle vykouzlí chutnou večeři (šunka s vejcem) a jdou KONEČNĚ spát. Snad bude zítra líp. 

První týden máme za sebou. Jak budou vypadat příští dny na cestách s kupou dětí? Pokud chcete vědět, jak to bylo dál, sledujte můj web www.lenkavostova.cz a fb stránku S dětmi ven bez obav.  Velký ebook z naší toskánské cesty plný inspirace a praktických postřehů je právě ve výrobě:)