D1 Velká cesta začíná

 

Je 5.40 ráno a nakládáme do auta poslední dítě. Vyrážíme, do posledního koutku narvané auto kupodivu startuje a jede. Čeká nás 1150 kilometrů směrem na jihozápad, míříme do italského Toskánska.

 

Na měsíc, autem a se čtyřmi dětmi ve věku 10, 7, 4 a skoro 2 roky. Autu je 16, ale svou pubertu už má dávno za sebou. Jedeme pomalu, i přes vrcholící turistickou sezónu low-cost a chceme vidět i místa, kam jiní nejezdí. 

 

Prozkoumáme tři různé oblasti

 

1. krajinu mramoru, moře a Apuánských Alp na severu
2. olivové háje a vinice jako dobrovolníci na ekofarmě ve vnitrozemí v provincii Grosetto
3. panenské pobřeží Tyrhénského moře v Národním parku Maremma na jihu.

 

Jedeme na hranici s Rakouskem, kterou skoro po třech hodinách překročíme u Mikulova. Ještě předtím ale dáváme pauzu na procvičení svalů, trochu hraní, tankování PHM a hlavně snídani. Vybíráme osvědčený plácek u parkoviště autobusů, kluci se perou, olupují březovou kůru a házejí po sobě šišky a broskvové pecky.

 

Do Toskánska jedeme na dvě etapy. Cestou se chystáme otestovat rakouský kemp a náš nový stan made in Lidl. Náš dnešní cíl je dojet k Villachu, kde jsme si na poslední chvíli vyhlédli pěkný kemp Berghof na břehu jezera Ossiacher See. Někteří cestovatelé jezdí do Toskánska přes noc na jeden zátah, ale ti určitě nemají v autě batole a tři jeho vypečené bratříčky. My volíme variantu s přenocováním. 

 

Míříme na Vídeň, Wiener Neustadt a chystáme se odbočit na Leoben a dojet k Villachu severní trasou, ať vidíme Alpy. Autoatlas jsme si nevzali, protože Rakousko přece v pohodě dáme.

 

No, nedali jsme. Po sjezdu z dálnice pokračujeme asi 15 kilometrů mezi lesy, až jsme znejistěli, jestli jedeme správně, a raději to otáčíme. Navigace ani Waze nám v tu chvíli nefunguje, takže se naštvaní vracíme na původní dálnici a jedeme klasiku Graz, Klagenfurt, Villach.

 

S blížícím se Villachem se rychle zhoršuje počasí, až vjíždíme do pořádného horského lijáku. Vidina stavění stanů v hustém dešti nás moc neoslňuje, ale doufáme v pozitivní vývoj situace.

 

Další zásek přichází až na úplném konci trasy, kde sjíždíme pozdě z dálnice a díky improvizaci ve Villachu hledáme cestu ke kempu, který se záhadně objevuje na opačném břehu jezera, než my. Už toho kodrcání máme docela dost.

Kolem čtvrté jsme konečně na místě a stavíme naše dva stany. Naštěstí liják pominul a neprší nám na hlavu. Kluci vyhrabali plavky a vodní pistolky a domáhají se koupání, takže zbytek odpoledne trávíme na pláži. Mě tedy koupání neláká, protože teplo rozhodně není. Proto dělám dozor nad holčičkou v mělkých vodách. Kluci jsou absolutně nadšení. 

 

 

Kemp Berghof je čistý, pěkný, úpravný a tichý, stejně jako jeho obyvatelé – Rakušané, Němci, Švýcaři. Překvapuje nás, že v celém kempu není ani jedno ohniště a dokonce ani společná kuchyně.

 

Ani odpadkové koše tam nejsou a všechen odpad se sbírá u popelnic za recepcí. U vstupu se nachází výborně vybavený supermaket, kde nakoupíte skutečně vše potřebné na dovolenou u jezera a kempování a jídlo dokonce ve výborné kvalitě, často i bio. Jaký rozdíl proti tatrankám a párkům u nás! Kemp je vybaven restaurací, hřištěm, vodními atrakcemi a krytou místností na hry a stolní tenis.

 

Vše je poměrně drahé. Jedna noc v šesti lidech, se dvěma stany (účtovali nám jen jeden), autem a placem nás stála 67 euro. Celý dům v Toskánsku s terasou a dvorečkem nás za noc bude stát méně.

 

Děti se znovu hrnou na pláž, vyžadují nákup sítěk na ryby, kluci s tátou jdou tedy koupit síťky. Z pláže je večer nemůžeme dostat, ale nakonec je nalákáme na jídlo. 

 

 

Večeříme chleba, sýr, zeleninu a salám. Bolí mě hlava, odpadám na svou novou nafukovcí karimatku a doufám v dobrý spánek….

D2 Italské silnice

 

…který nepřišel. Místo něj přišla průtrž mračen, bouřka a déšť trval celou noc až do rána. Nejmladší holčička se pravidelně budila a vyžadovala kojení, takže ze spánku sešlo. Ráno lezu ze stanu totálně vyřízená, holčička sladce spí:) Čeká nás celý den v autě.

 

Už před snídaní kluci berou muže a síťky a jako šílení loví rybí potěr na pláži. Už neprší. Nakonec se vykoupou i v teplákách a košilích a jdeme snídat. Chleba, sýr, zelenina, salám podruhé, zachraňují to olivy a konzerva rybiček, takže nakonec spokojenost. Jen to kafe a čaj DOST chybí. 

 

Balíme mokré stany a hromadu vykoupaných tepláků a v 10.40 mizíme směr italská hranice, Udini, Venezia, Bologna. Během prvních dvou hodin pětkrát zastavujeme. Kluci nedrží štábní kulturu a dožadují se každý zvlášť zastávky na čůrání.

 

Tankujeme LPG, které v Rakousku je vzácnost, ale v Itálii naštěstí úplně běžné. Bereme záchranné kafe z automatu. I tak je mnohem lepší, než v kavárně doma. A levnější.

Dofoukáváme polovypuštěnou pneumatiku, kontrolujeme i ostatní tři. Průjezd horami za italskou hranicí je impozantní, plný tunelů a mostů, dálnice pěkná.

 

Stejně jako v Rakousku, i tady nacházíme odpočinková místa s lavičkami, trávníkem a WC zdarma. Čím víc na jih, tím je jich ale méně, až se ztratí docela. Škoda. Ty se nám dost hodily. Menší kluci nadšeně počítají tunely.

 

V Itálii se na dálnici platí mýtné. Na vjezdu dostáváme lístek, na výjezdu o půl dne později v Toskánku platíme 41 euro. Ještě, že jsem to předem věděla.

 

Jedeme dál, ale nabíráme skluz oproti plánu, doprava se štosuje, až se úplně zastaví. Stojíme a jsme rádi, že dnes slunce nesvítí, ve vedru by to byl zabiják. Po půl hodině se doprava rozjíždí a o pár kilometrů dál vidíme stavbu nového dálničního mostu, jeřáby a sklad nosníků. Škoda, že není možnost si to chvíli prohlédnout.

 

Profrčíme kolem a jedeme dál. Sever Itálie mi z dálnice moc inspirativní nepřipadá, tváří se jako naše Haná, jen pěstované plodiny se trochu liší. Všude je spousta vinic a slunečnicových polí, občas bambusový háj. Potkáváme hodně topolových lesíků, vysázených jako podle pravítka.

 

Zatímco na severu se člověk na dálnici cítil jako doma, čím víc na jih jedeme, tím víc řidiči vyblikávají, nepoužívají blinkry a klaksonem se dožadují uvolnění cesty, protože spěchají. Jinak nic nového, plná dálnice kamionů.

 

V jednom okamžiku kus před Florencií mě vykolejí rozdvojka dálnice – dali nám na výběr, jestli chceme jet cestou nejpřímější nebo cestou panoramatickou.

 

Než se domluvíme, jsme na panoramatické cestě, kamiony jsou pryč, provoz skoro žádný a vychutnáváme úchvatné vyhlídky na okolní kaňony, hory a dálniční mosty. Někteří jedinci se radši moc nerozhlížejí, protože je vše „dost vysoko“.

 

Mně se to líbí, ale řídím, takže se kochám koutkem oka, abych se nenechala příliš unést. Jestli máte rádi vyhlídky, výšky a příliš nespěcháte, jeďte tudy, stojí to za to. V dálce po sjezdu z hor už vidíme úchvatné panorama Florencie.

 

 

Ve Florencii, která už vypadá jako to opravdové Toskánsko, které známe z fotek, míjíme ten správný sjezd na město Lucca a jsme v …. problémech. Naštěstí nacházíme ještě jednu alternativní cestu, která se jmenuje FI-LI-PI a je údajně jen o 20 minut delší, než dálnice.

 

Průjezd mýtnou bránou je taky zajímavý řidičský zážitek. Moře aut od všech bran se slévá a postupně odtéká na místní motorovou silnici. Naštěstí bez incidentu, ale i bez blinkrů. Vlastně mi to už ani nevadí, blinkr je zbytečnost, žijeme minimalismem!

 

Cesta teď krásně ubíhá, jedeme nížinou, na obzoru se tyčí Apuánské Alpy, do jejichž předhůří míříme. Slunce se kloní k západu a my teď projíždíme pár kilometrů od moře, směřujeme na sever a z posledního úseku dálnice sjíždíme u Versilie. Tak, a teď nás čeká dramatický výjezd do hor.

 

Viděla jsem na mapě, jak trasa zhruba vypadá, a proto jsem si vše postaru vypsala na papírek. Míříme hluboce zaříznutým údolím stále nahoru. Názvy vesnic jsou všechny stejné. Kolem vidíme jen mramor a lomy na mramor.

Domečky tak malinkaté a úzké, že pochybujeme, jak se v nich dá bydlet. Jedeme dál a kluci vykřikují něco o 19. století, místní vozový park odpovídá tak datu mého narození – prostě jiná Itálie.

 

 

Silnice se vine úzkými údolími.

 

„Mami, kam tady ti lidi chodí na procházku, tady se přece nikam jít nedá…“

 

Míjíme ceduli „Od 15.listopadu do 15.dubna nasaď sněhové řetězy“ a já si nechci představit, jak odtud lidé dojíždějí v zimě do práce.

 

Silnička je tak úzká, že se všichni modlíme, aby někdo jiný nejel zrovna dolů. Před zatáčkami se troubí. Aby ten v protisměru věděl. Tohle jezdit na sněhu? Vpravo hluboká propast, vlevo skály. Jsem docela otrlá řidička offroad a co jde osobním autem projet, to projedu bez mrknutí oka. Ale tohle je jiná liga. Na straně do propasti místy chybí svodidla, občas kus cesty odnesla voda.

 

 

 

 

Nicméně pokračujeme dál a kupodivu vyjíždíme z oblasti lomů a šplháme výš a výš, kde, na konci cesty, nacházíme náš první toskánský cíl – vesnici Farnocchia. Poblíž místa, kde podle nás má stát náš dočasný příbytek, už čeká paní. Mluví sice jen italsky a my ne, ale to nevadí.

 

Parkování v malém dvorečku vedle domku s chutí přenechávám muži a tvářím se jako blondýna. A blondýny přece parkovat nemusí.

 

Paní nám předává klíče, heslo od wifi a pohoštění na přivítanou od majitelky domu. Hrozny udělají dětem radost, ale hned jsou pryč. Místní víno Chianti necháváme na některý večer.

Vybalujeme, muž vaří rychlou večeři z předem nachystaných zásob. Špagety, milánská omáčka, olivy. Bez zásob do dalšího dne nikam večer nejezdíme.

 

Dům je starobylý, ale udržovaný, plný starožitností, s mramorovými umyvadly a sprchovým koutem. Kuchyňská deska je také z mramoru. Na všech oknech nacházím ručně háčkované záclony, takové, jak dělala babička.

 

Dvoreček jak dlaň je zastíněný úchvatným deštníkem z kiwi. Terasa, houpací síť. Nádhera. Vyhlídka z okna bere dech, a to ještě zdaleka nevidíme všechno.

Děti docela ochotně usínají a my máme konečně čas si v klidu říci pár slov. Na zítřek domlouváme klidový den a průzkumnou vycházku po okolí. Sedám k noťasu a začínám psát náš Toskánský deník. V noci mě budí opět déšť. Paradoxně u nás doma nepršelo měsíc. To fakt musím v létě do Středomoří, abych si ho taky užila?

 

D3 Rozkoukáváme se

 

Ráno mě budí, jak překvapivě, opět déšť. V malé pauze muži vyrážejí prozkoumat bezprostřední okolí a místní obchod. Donesou docela slušnou snídani s tím, že nás stála asi 800 korun. Její hlavní částí je hromada prosciutto , místní pravé šunky z fermentovaného masa.

 

Protočí se mi panenky a vybízím je, ať počítají, kolik na šunce utratíme za celý měsíc, když pofrčí tímto tempem. Jednoduchou kalkulací docházejí k tomu, že prosciutto bude asi jen sváteční jídlo a že si radši pořídíme vlastní vepře na výkrm. Drahé jsou i brambory a rajčata, zřejmě díky zasloužené vysokohorské přirážce.

Během dne déšť pokračuje, kluci jsou otravní k nevydržení, ale naštěstí po obědě je po dešti a my vyrážíme na průzkumnou vycházku. Nejstarší syn zůstává doma a užívá si klidu a samoty.

 

Cílem je 50 min vzdálená foca di Farnocchia. Nevíme, co je foca, ale soudíme, že asi něco na kopci, protože červená značka vede do prudkého kopce. Možná kaple? Nebo sedlo? Procházíme lesem, který spíš připomíná asijskou džungli, než Středomoří. Některé rostliny důvěrně známe, jiné ne.

Hlavní dřevinou je kaštanovník. Pár jich mám na zahradě, ale nikdy jsem netušila, jak majestátní stromy to mohou být. Zem je posetá množstvím pichlavých ježků z minulé sezóny.

Po zhruba hodinovém výstupu prokládaném střídavými stížnostmi kluků na cokoli a jejich nadšenými výkřiky přicházíme na hřeben a ano, foca je podle všeho opravdu sedlo. A dokonce je tam i ta kaple. Nechybí připomínka partyzánských bojů a vypálení „naší“ i sousední obce nacisty a italskými kolaboranty.

 

Cesta vede dál do hor, ale tam my již nejdeme a vracíme se zpátky na Pergolu, jak se nazývá náš dočasný dům.

Celé Apuánské Alpy jsou protkány hustou sítí turistických cest. Některé z nich sice nejsou na naší turistické mapě, ale vlastně se tomu ani nedivíme. Možná je někde novější mapa, ta naše vypadá dost historicky a nevím, jestli číslo 1968 znamená rok jejího vydání, nebo něco jiného. Asi spíš to první. 

 

Den končí rozklíženým rámem postele (opraveno) a pohádkou o zvířátkách. Na mě vychází úklid po večeři a zametení nepořádku, který za 24 hodin našeho pobytu vznikl.

 

Na zítra plánujeme návštěvu supermarketu dole v nížině, protože zásoby se tenčí. Zajímá mě i to, kolik co vlastně stojí, když už jsme v té Itálii. Ale to není to nejdůležitější. Ve skutečnosti chceme jet na pláž. Moře.

 

Podle internetu je v blízkém středisku Viareggio kromě placených pláží s lehátky a slunečníky také přírodní pláž zdarma. Má výborné hodnocení, takže ji vyzkoušíme.

 

Přece jen, za slunečník a dvě lehátka dáme jinde i 25 euro za den. Za něco, co vlastně ani nechceme. To už dá za měsíc opravdu vypečenou sumičku, kterou umíme utratit lépe.

 

Slunečník ani lehátko zase tak moc nepotřebujeme, máme stan a deky, takže první volba je pláž zdarma. Se čtyřmi dětmi si stejně nelehneme a slunečníku neužijeme. To by musel mít každý svůj a i tak by „ostatní měli lepší“. A dál se uvidí.

 

Mokré stany z Rakouska stále čekají v kufru našeho rodinného vozu.   

 

Zajímá vás víc o naší cestě do Toskánska se čtyřmi dětmi? Uvažujete, že byste něco podobného chtěli také podniknout? Celý deník jsem pro vás sepsala v e-booku Toskánský deník.